Maiestas Dei

Středověká polyfonie v díle Petra Wilhelmi de Grudencz Supraphon, SU 3807-2, © 2005 Total time 71:25 Kompletní texty a komentář v češtině, angličtině, francouzštině a němčině. Choc du Monde de la Musique (září 2005)

Schola Gregoriana Pragensis:
Hasan El-Dunia, Marián Krejčík, Ondřej Maňour, Michal Medek, Martin Prokeš, Stanislav Předota, Marek Šulc, Matouš Vlčinský
umělecký vedoucí - David Eben

Dějiny duchovní hudby středověku nejsou lemovány konkrétními jmény skladatelů, jak tomu je v dobách novějších. To ovšem neznamená, že by snad středověk takové osobnosti neměl. V této epoše je účelem hudební tvorby především služba Bohu a liturgii. Proto jsou zpěvy gregoriánského chorálu až na výjimky anonymní, tváře tvůrců jsou zcela vědomě skryty pod kapucemi mnišských kuten. Osobnost skladatele vystupuje výrazněji do popředí teprve s rozvojem vícehlasu. Jména jako Perotinus, Landini, Machaut se vynořují náhle z anonymity jako milníky hudebního vývoje. 

V našem středoevropském prostředí se zmínky o hudebních tvůrcích objevují až na sklonku středověku. Málokdy je však možno se opřít o tak jednoznačné svědectví o autorství, jako je tomu v případě Petra Wilhelmi de Grudencz. Tento výrazný zjev na pomezí středověku a renesance se totiž podepsal do svých skladeb originálním způsobem, tzv. akrostichem: první písmena slov textu dají dohromady jméno Petrus, v jednom motetu nalezneme zašifrované jeho jméno v úplnosti.  

Tento typ podpisu ovšem nebyl zárukou, že jméno Petrus Wilhelmi de Grudencz setrvá navždy v tradici hudebních dějin. Na rozdíl od jeho díla, které znělo přinejmenším z českých a slezských kůrů ještě na počátku 17. století, jméno autora se postupem času zapomnělo. Bylo nutno počkat až do 70. let 20. století, kdy muzikolog Jaromír Černý dokázal rozluštit skrytý podpis Petrův v jeho skladbách. Začal tak pozoruhodný detektivní příběh, v němž se postupně rozkrývá život a dílo jedné z nejvýznamnějších skladatelských osobností 15. století.  

Uveďme ve stručnosti hlavní biografické údaje. Petrus Wilhelmi se narodil roku 1392 v Grudziąci (blízko polské Toruně), studoval na univerzitě v Krakově, kde dosáhl v roce 1430 magisterského gradu. Ve 40. letech 15. století vstoupil do služeb císaře Fridricha III. V souvislosti s císařským dvorem je jmenován jako Friderici imperatoris cappellanus — tj. kaplan císaře Fridricha, což mohlo zahrnovat i činnost hudební. V roce 1452 je doložen jeho pobyt v Římě, kam doputoval nejspíše opět jako člen císařova doprovodu. Pak se Petrova stopa v archiváliích ztrácí.  

Dvě z jeho skladeb mohou jeho životopis zajímavě doplnit. Je to jednak text písně Pontifices ecclesiarum (dochována bohužel bez notace), která vyzývá k podpoře Basilejského koncilu (1431–1449). Vznikla nejspíše na objednávku některé z vůdčích osobností koncilu. Není vyloučeno, že se Petrus pohyboval v blízkosti tohoto významného církevního jednání, kde při bohoslužbách zazněla též nejedna z novinek současné polyfonní produkce.  

Další stopou pro lokalizaci jeho působení na sklonku jeho života by mohlo být moteto Probitate — Ploditando. Text moteta zesměšňuje jistého Andrease Rittera, nechvalně známého syna rektora školy v polské Zelené Hoře (ca 60.–70. léta 15. století). Pokud předpokládáme, že se Petrus s Ritterovým hrubiánstvím setkal osobně, znamenalo by to, že se v pokročilejším věku vrátil do země, kde se narodil.  

Určitou hádankou zůstává vztah Petra Wilhelmi k českým zemím. Přestože nemáme žádný historický doklad Petrova pobytu v Čechách, více než dvě třetiny jeho díla jsou zachyceny právě v českých pramenech. Můžeme se domnívat, že Petrus během svého rozličného křižování střední Evropou zabrousil i do našich končin a výrazně obohatil zdejší hudební repertoár.  

Jak bychom mohli nejlépe charakterizovat dílo Petra Wilhelmi de Grudencz? Je jistě osobností na pomezí dvou epoch — s určitou nadsázkou bychom mohli říci: „jeho nohy jsou ještě ve středověku, ale hlava již v renesanci“. Východiskem pro jeho tvorbu je středověký vícehlas střední Evropy, ten je však u Petra prodchnut zvláštní osobitostí a inovován prvky soudobé polyfonie. Řada kompozic připomíná zpěvnou libozvučností rané dílo Guillauma Dufaye. Občas Petrus zaujme překvapivým vtipem, jako například ve svatomartinské písni Presulis eminenciam, kde zvukomalebné „kejhání“ evokuje tradiční pokrm na svátek sv. Martina — husu. Ke svatomartinské huse se vztahují také slovní hříčky rotula Presulem ephebeatum. Vrchní hlasy zde na sebe latinsky „pokřikují“ dire negans — mire negans, v čemž německy mluvící obyvatelstvo snadno odhalilo přání koledníků dir eine Gans — mir eine Gans: tobě jednu husu — mně jednu husu.  

Petrovy skladby byly ve svém dalším životě též různě upravovány a přetvářeny. Příkladem je moteto Pán Ježíš narozený — Tři králové — Zdávna prorokové, které představuje tříhlasou českou verzi původně čtyřhlasého moteta Pomi morsum — Hominem quem — Sed paratus — Paraneuma eructemus.  

Z formálního hlediska nalezneme v díle Petra Wilhelmi zejména vícehlasé písně a středověká moteta, kde každý z hlasů má svůj vlastní odlišný text. Zvláštností je rotulum (Presulem ephebeatum, Promitat eterno trono), které bývá vynotováno jako jediná souvislá melodie a zpívá se na způsob vícehlasého kánonu.  

Petrovy skladby přirozeně nezněly ve "vzduchoprázdnu", ale byly integrovány jako součást dobového repertoáru. Tento rámec odráží i koncepce nahrávky, kde jsou vedle kompozic Petra Wilhelmi zastoupeny chorální zpěvy pozdního středověku i ukázka z tvorby jeho současníka Guillauma Dufaye.  

Přestože Petrus Wilhelmi žil dlouhá léta ve stínu císařského majestátu Fridricha III., byl současně klerikem a jeho tvorba míří jednoznačně k hodnotám nejvyšším: k majestátu Božímu.