Jsme trpaslíci, kteří vylezli na ramena obrům

S Davidem Ebenem o chorálu, o středověku a natáčení 

Když jsem před lety připravovala první rozhovor s Davidem Ebenem, trochu jsem se setkání obávala. David Eben je totiž jedním z těch kumštýřů, kteří vzbuzují přirozený ostych, což není jenom můj názor. Přitom je neobyčejně vstřícný, tolerantní a rozhodně ne povýšený. (Stejně jako jeho vlídná a milá manželka, která umí dobře vařit, a tak příprava interview měla chutnou tečku.) Mezitím jsem četla několik různých rozhovorů nebo portrétů Davida Ebena a jeho souboru Schola Gregoriana Pragensis, a tak teď přidávám do této řady další.

Gregoriánský chorál je jak pro běžného muzikologa, tak pro muzikanta výlučnou oblastí hudby.

Vyrůstal jsem obklopen spíše hudbou rockovou, i když jsem chorál občas zaslechl - pro otce totiž byl vždy pramenem inspirace. Ale skutečný průlom přišel až při mém studiu hudební vědy na filosofické fakultě, kde jsme měli velice pěkné přednášky o středověku. Člověk si vždycky vybaví komplexní smyslové vjemy. Středověkou hudbu jsme probírali v zimním semestru, kdy už se brzy stmívalo. Katedra hudební vědy je až v posledním, čtvrtém patře pražské filosofické fakulty a když fouká vítr, je slyšet pořádná meluzína. Vzpomínám si na tu scénu; stmívalo se, meluzína zpívala a do toho doc. Jaromír Černý rozkrýval horizonty středověké hudby, takže to bylo opravdu velmi poutavé. Od té doby jsem se orientoval na gregoriánský chorál.
 

Mezi medievalisty je řada těch, kteří si nenechali ujít spojení teorie s praxí, a to, nad čím bádají, přinášejí veřejnosti. David Eben tak činí s ansámblem Schola Gregoriana Pragensis (SGP). 

Schola se formovala vlastně už velice brzy z okruhu známých, kteří měli zájem zabývat se právě touto hudbou ještě v dobách, kdy žádná možnost nebo perspektiva dalšího rozvoje (třeba koncertních aktivit) vůbec nepřicházela v úvahu. Začali jsme v roce 1987, zpívali jsme v kostele a nikde jsme to příliš nerozhlašovali, ale od té doby se situace změnila.
 

Studovat starou nebo chrámovou hudbu na špičkové úrovni bylo u nás dost obtížné. David Eben se za svým zájmem vydal až do Francie. Studoval dirigování gregoriánského sboru na konzervatoři v Paříži. 

Strávil jsem tam dva a půl roku a byla to cenná zkušenost, ze které dodnes čerpám. Velice podnětná byla spolupráce s francouzskou scholou Choeur grégorien de Paris, která každý týden zpívá jednu chorální mši v pařížském kostele Val-de-Grâce. Měl jsem tak možnost podrobně poznat repertoár.
 

Spolu se zmíněnou francouzskou scholou také natočil Ebenův soubor první kompaktní disk.

Byl to křest ohněm. Natáčeli jsme v klášteře Fontfroide na úplném jihu Francie, v předhůří Pyrenejí. Je tam velice krásná scenérie. Trochu byly potíže s akustikou, protože románská bazilika má asi osmivteřinový dozvuk, ale prostředí bylo tak krásné, že vynahradilo vše.
 

Následovaly první nahrávky doma. Mezi nejdůležitější patřilo natáčení pro rozhlasový cyklus "Liturgický rok v gregoriánském chorálu", který se v letech 1995-96 vysílal na stanici Vltava.

No, kolegové tomu říkali "Chorální Dallas"…! Bylo to celkem 55 dílů, všechny neděle a některé svátky. Nahrávek gregoriánského chorálu je sice mnoho, ale většinou se točí pořád totéž, vánoční a velikonoční zpěvy. Některé neděle během roku ještě nebyly natočeny, přestože po úrovni hudební jsou zcela srovnatelné a velice zajímavé.
 

To je pravda, některé chorální melodie jsou téměř "populární". Co to však znamená připravit dramaturgii nového cédéčka?

Člověk musí vstoupit do jiné logiky poslechu než třeba při bohoslužbě. Čerpáme z francouzských edic, základní repertorium z 8. století vydali benediktini z kláštera Solesmes, i když je dobré zkonfrontovat edice přímo s nějakým rukopisem, který je k dispozici např. ve faksimile. Co se týče českých pramenů (my se totiž snažíme soustavně zabývat také vlastní českou chorální tradicí), edice většinou chybí, a tak je třeba pracovat s rukopisy. Je ovšem pěkné sledovat celý proces vzniku od objevení a přepsání určitého zpěvu až k jeho znělé podobě.
 

Pro SGP jsou přirozeně důležité prameny české provenience.

Máme bohaté fondy, jsme na tom lépe než Lotrinsko, přes něž se přehnalo mnoho různých válek, takže třeba metský archív přišel o řadu cenných památek. Myslím, že máme v tomto ohledu docela štěstí a je toho ještě mnoho ke zpracování.
 

Mnohé materiály českého původu se také nacházejí v zahraničí.

Přitom, jak různé armády přešly přes česká území, zmizely i různé cennosti tohoto druhu. Např. v rakouském klášteře Vorau se nachází jeden důležitý antifonář vyšehradské kapituly.

Jedním z ohromných přínosů hnutí staré hudby bylo to, že se na koncertech začaly uvádět naprosto neznámé, tedy nové skladby. Jak pohlíží David Eben na novinky jiné než soudobé hudby?

Snad to není nic neobvyklého, i Mendelssohnovi vlastně vděčíme za to, že v 19. století tak říkajíc "oprášil" J. S. Bacha. V každé době vznikají umělecké hodnoty, které přetrvávají a neztrácejí nic ze své naléhavosti - vzpomeňme Shakespearovy hry nebo monumentální desky mistra Theodorika. Člověk často žasne, jak soudobě zní uším 20. století například dialogy komediantů z Hamleta. A podobně je tomu i v případě hudebních děl minulosti. Snad mohu prozradit na našeho hudebního režiséra a skladatele Radka Rejška, že je při natáčení často uchvácen moderností některých kompozic a prohlašuje, že by se pod ně dnes s radostí podepsal.
 

Pojďme od notových materiálů a hudby k lidem. Když jsem se před lety setkala s tímto vysoce renomovaným souborem poprvé, očekávala jsem velký odstup. Ovšem choralisté působili natolik mile, navíc se pružně a nenáročně přizpůsobili situaci na koncertě, což mě po zkušenostech s některými podobnými tělesy překvapilo. Jak se dala dohromady skupina takhle zapálených a příjemných lidí?

Byl to okruh známých, většinou z konzervatoře nebo z akademie. Určitou dobu jsem se k tomu neměl, i když jsme se domluvili, že něco takového uskutečníme. Člověk v poslední chvíli váhá a odkládá… Ale vděčím za to kolegovi Standovi Předotovi, který přišel do Prahy z Českých Budějovic. Potkali jsme se a on se zeptal: "Co bude s tou scholou?" Tak jsem se opravdu odhodlal a začali jsme systematicky pracovat.
 

Soubor má charakteristický zvuk, na němž se zřetelně podílí právě hlas Stanislava Předoty, častého sólisty (jinak už zkušeného interpreta staré hudby). Ale po koncertě si posluchač uvědomí, že vlastně hlas každého choralisty SGP je osobitý a výrazný.

Celkový zvuk je samozřejmě tvořen individualitami zpěváků, a tak je to vždy otázka delšího sezpívání, aby každý našel v celku své místo. Občas nám lidé po koncertě říkají, že jsou překvapeni, když po homogenním zvuku celého souboru zazní v sólových pasážích jednotlivé hlasy, z nichž každý má svou výraznou a osobitou barvu. Možná, že právě v tom spočívá zvukové bohatství ansámblu, když se řada odlišných pěveckých individualit dokáže spojit do určité barvy tak, že nikdo nevyčnívá. Ale i v tom případě zůstává každý sólistou, neboť v obnaženosti jednohlasu je každé zaváhání v intonaci i souhře okamžitě slyšet.
 

Uměleckým vedoucím SGP je David Eben. Je hlavou souboru, která všechno promýšlí, nebo je spíše autoritativní, nebo…? 

O tom by asi museli hovořit ostatní, to si netroufám říci. Myslím, že v souboru panuje něco mezi demokracií a osvícenou monarchií… (říká k tomu se smíchem). Ale důležité otázky se řeší společně a myslím, že k dobru věci.
 

Padla zmínka o prvním natáčení. Tato hudba rozhodně nepatří do zatlumených nahrávacích studií, je třeba jít do klášterního nebo kostelního prostředí.

Rádi natáčíme v klášterním kostele na Strahově a taky v klášteře Zlatá Koruna (cisterciáci mají často krásnou akustiku). Natáčeli jsme tam v kapitulní síni, která je skvostem gotického umění (CD In Pragensi ecclesia), a v kapli Andělů strážných (CD Anno Domini 997). Jediným rizikovým faktorem je zima. Choralista může počítat s tím, že se při své práci setká s krásnými místy, pozná nádherné stavby, architekturu. Ale musí se připravit na to, že se bude muset pořádně navléknout a při dlouhých nahrávacích frekvencích čelit zimě; jinak by mohl strávit větší část roku v posteli a kurýrovat se.
 

V průběhu minulých čtyř let jsem navštívila několik různých koncertů SGP a vždy jsem viděla nadšené publikum, převážně mladé lidi, dychtivé slyšet tuto hudbu.

Je zajímavé, že zájem o chorál stoupá. Úspěch španělských benediktinů, jejichž nahrávek se prodalo přes půl milionu, není jen úspěch marketingu nebo něčeho podobného, ale odpovídá určité potřebě. Život v dnešní přeinformované a přetechnizované společnosti asi nutně vyžaduje nějakou rovnováhu. Těch možností jak ji zprostředkovat je velice mnoho, může to být návrat do přírody, ale dovolenou člověk nemá tak často. Chorál možná přináší něco podobného a nepotřebuje k tomu nějakou zvláštní psychickou či jinou průpravu. Současně také zprostředkovává návrat ke kořenům vlastní civilizace, protože chorál je skutečně základem evropské hudební kultury.
 

Návštěva jediného koncertu nebo poslech disku je však něco zcela jiného než pohybovat se v této hudební oblasti denně. To znamená přesně a dopodrobna vědět, co v ní hledat.

V naší práci se snažíme o nalezení jednoty slova a hudby, tolik příznačné pro gregoriánský chorál. Je to vždy nové dobrodružství, když se člověk pokouší, aby hudba spolu s textem získala přirozenost a prostotu a aby každý detail zapadl do celku melodické linky. Současně je také třeba hlídat rovnováhu mezi technikou a výrazem: pod technickou stránkou provedení se nesmí ztratit hloubka slova, na druhé straně ani prožitek textu nesmí být na úkor technické kvality. Oba faktory by měly být sladěny a o to je třeba se snažit pokaždé znovu.
 

SGP hojně vystupuje na velkých festivalech, ale i v menších městech.

Myslím, že i u nás v poslední době nalézá chorál a středověká hudba vůbec své pevné místo v hudebním životě. Když bych se měl zamyslet nad vztahem koncertního a liturgického provozu, mám pocit, že jsme v posledních letech svědky jakéhosi dvojsměrného pohybu. Ze striktně liturgického prostoru se chorál dostává do širšího kontextu koncertní praxe; a já doufám, že v době, kdy latina téměř z bohoslužby vymizela, nastane snad i pohyb opačný, že se totiž z koncertních provedení bude chorál opět stěhovat zpět do liturgie, kam svou podstatou patří. Na prahu nového tisíciletí by tak mohl získat chorál novou aktuálnost -- jako hudba nadčasová i univerzální, překračující hranice mezi národy i mezi generacemi. Možná, že by tak koncertní život mohl liturgii splatit dluh za to, že čerpá svou dynamiku z velké části z hudby duchovní, původně určené pro bohoslužbu. Nyní by snad mohlo být naopak koncertní provádění liturgické hudby inspirací pro její znovuuvedení do původního rámce.
 

Přestože se David Eben středověkou hudbou zabývá do velké hloubky, vystupuje skromně. Všeobecně o době, kdy chorál vzkvétal, říká:

Středověk je doba jako každá jiná - se všemi svými klady a zápory. Je jisté, že v mnoha ohledech byl středověk méně temný než např. dnešek. Myslím, že lidé v té době měli větší odstup sami od sebe, byli si vědomi své lidské nedostatečnosti a konečnosti své existence na zemi. Byla to každodenní realita, nebyla vytěsněna do uzavřených prostor nemocnice. Z toho vědomí, že dnes tady jsem a zítra tu být nemusím, vyplývala určitá snaha hledat naplnění mimo tento svět, ale také pokora v posuzování svých vlastních možností. Bernard z Chartres, učenec 12. století, řekl: "Jsme trpaslíci, kteří vylezli na ramena obrům, takže vidí o něco dále než ti obři, protože jim sedí na ramenou." Dnes se člověku snáze stane, že má pocit, že je takovým obrem a že nemá zapotřebí lézt někomu na ramena, a přitom časem zjistí, že je jenom trpaslík." 
 

Tolik David Eben. Přes vlídné jednání i nadále ve mně vzbuzuje ostych. Dříve to bylo tím, že jsem ho vůbec neznala, dnes je to možná tím, že ho trochu znám… 

Jana Slimáčková
Opus Musicum 2/1999