Ach, homo fragilis

Duchovní lyrika v pozdně středověkých Čechách. Host - Petra Noskaiová, mezzo-soprano. Supraphon, SU 3623-2231, © 2002 Total time 70:55 Kompletní texty a komentář v češtině, angličtině, francouzštině a němčině. Choc du Monde de la Musique (březen 2003)

Schola Gregoriana Pragensis:
Hasan El-Dunia, Jiří Hodina, Marián Krejčík, Ondřej Maňour, Michal Medek, Martin Prokeš, Stanislav Předota, Jan Štětka, Matouš Vlčinský
umělecký vedoucí - David Eben

Petra Noskaiová - mezzo-soprano
 

Od počátku novověku se postupně prosazuje pojetí člověka jako středu veškerenstva. Člověk se cítí stále více pánem tvorstva a také jeho seberealizace se orientuje téměř výlučně na sféru čistě lidskou. Středověk měl v tomto směru od svého lidství větší odstup. Prožíval hluboce křehkost lidské přirozenosti, jejíž překonání není možné bez Boží pomoci. Pro středověkého člověka vede cesta k překonání této křehkosti přes uvědomění si a přiznání svých chyb, tj. skrze pokání. Právě akt pokání je odpovědí na poznání vlastních nedostatků a je současně metodou, jak dosáhnout pokroku v duchovním životě.
 

Již od nejstarších dob existuje četný repertoár, který se věnuje pokání - zejména liturgické zpěvy z doby postní. Zájem o tuto tématiku se ovšem výrazně stupňuje na samém sklonku středověku. Snad jsou to často právě epochy přelomové, kdy je starý řád nějakým způsobem narušován a ohlašuje se nástup nového, kdy se akcentuje pomíjivost všeho světského a nechybí ani jistá dávka melancholie.
 

V této době - zhruba od konce 14. století - vznikají v Čechách útvary podobné písním s poetickým výrazivem, nazývané souhrnně jako lejchy. Jejich zařazení do provozovací praxe není zcela jednoznačné. Mohly fungovat v liturgii jako přídavky (vsuvky) ke starším chorálním zpěvům, ale mohly se jistě zpívat i samostatně, snad i mimo liturgii při akcích společenského charakteru. Po textové stránce je pro tento repertoár charakteristická neobyčejná expresivita básnického jazyka s řadou naturalistických apokalyptických obrazů. V některých případech jde o jakési hudebně-literární "tance smrti" - analogie k četným výtvarným vyobrazením tohoto tématu (Fletus et stridor dentium). Z hudebního hlediska jsou tyto zpěvy poměrně nesourodou skupinou. Některé z nich jsou strofické, podobně jako hymny (Ach homo fragilis, Ave spes et salus), jinde převládají dlouhé "rapsodické" fráze, které velmi volně rozvíjejí tradiční chorální melodiku. Za zmínku stojí skupina zpěvů spojená se jménem jakéhosi Záviše, s níž se setkáváme v pramenech již od 2. poloviny 14. století. Totožnost autora přes existenci různých hypotéz dosud není jednoznačně vyjasněna. Hudebně se tento soubor zpěvů vyznačuje specifickou "frygickou" melodikou E-modu v kombinaci s kvintakordovými postupy. Do tohoto okruhu patří např. úvodní lejch Ach homo fragilis či mariánská Angelus ad virginem subintrans.
 

Vedle proseb k Bohu o spásu a odpuštění se prosby o přímluvu obracejí v první řadě k Panně Marii, jejíž kult byl v pozdním středověku neobyčejně živý. Z této konstelace vychází i dramaturgické členění tohoto CD: Po první části (Ach křehký člověče) věnované pokání následují zpěvy věnované Panně Marii jakožto hlavní přímluvkyni za hříchem postižené lidstvo. Návrat ke kajícnosti ve třetí části (…neb člověk vždy znovu do hříchu upadá) není výrazem pesimismu, ale vědomí životní cesty člověka, k níž patří i nepřetržité vyrovnávání se se svou vlastní křehkostí. Závěr v podobě tříhlasého Kyrie Fons bonitatis je vyjádřením naděje, že člověk nezůstává sám se svou nedokonalostí a že má skrze pokání otevřenou cestu k duchovnímu růstu.